Oficiální web neoficiálně sdružených KOMAROVJAKŮ
  • Novinky
  • O nás
  • Kontakty
  • Akce
  • Obejdi planetu
  • Diskuse
  • Fotogalerie
  • Odkazy
  • Kalendář akcí
  • Králický Sněžník na sněžnicích 5. - 6. 2. 2011

    Kraličák v létě s Bařincem už dobře známe, ale láká nás vydat se sem v zimě na sněžnicích. Nechceme se zbytečně honit, proto rozdělujeme pochod do dvou dnů a zařizujeme nocleh v chatě Schronisko Na Sniežniku. Na tento výlet nakonec přesvědčujeme jen Kubu a Křečka s Barčou, ale nevadí, určitě si to užijeme.

    Odjezd volíme už v sedm, páč je to docela daleko a nevíme, jak budou vypadat silnice. No a navíc máme po cestě kešku :o) Křeček nás vyzvedává u bytovek, nastupujeme do auta, tak tak nakládáme batohy, sněžnice a pak zase vystupujeme, protože jsem doma zapomněl rum a Bařinec víno. Poté už nic nebrání vyrazit do hor. Cestu nám zpestřuje namrzlý mostek za Bruntálem, ale když nejde auto přes střechu, tak je to houby smyk

    Horní Morava nás vítá nevlídným počasím, protože vrcholky hor jsou v mlze a navíc panuje obleva. No nic, parkujeme přímo u rozcestníku turistických tras, převlékáme se, sněžnice bereme do rukou a začínáme stoupat po modré na Klepý. Na rozcestí Pod Klepáčem konečně můžeme nasadit sněžnice a se škodolibou radostí pozorujeme první nesmělé krůčky Křečka a Barči. Čím se blížíme na hřeben, tím víc začíná foukat. Na česko-polské hranici panuje regulérní vichřice, ale malá svačinka a doušek rumu nám hned zlepšují náladu. Protože tohle nepřívětivé počasí by mohlo způsobit, že se lesem ponese skepse, překřtívám rum na Antiskepsan a užíváme ho v pravidelných dávkách.

    Pořádně se zapínáme a podél hraničních kamenů začínáme stoupat k vrcholu. Brzy se noříme do mlhy a pochod se stává jednotvárný. Naštěstí záhy přichází rozptýlení ve formě sjíždějících skialpinistů. Jednomu z nich se přímo před našimi zraky zaráží špičky lyží do hlubokého sněhu a předvádí nám parádní let zakončený efektním pádem po hlavě do závěje. Stojíme asi dva metry od něj a na tváři nám hraje potutelný úsměv. Chlapík už tak nadšený není, takže raději volíme taktický ústup, resp. výstup. Za šíleného větru přicházíme na Klepý - po polski Trojmorski vrch. Jediné, co je v mlze vidět, je krásně namrzlá rozhledna. Nikomu se nechce nahoru, ale když už jsme tady, tak se tam podívám. Pomalu stoupám po ledových schodech a když jsem nahoře tak zjišťuju, že odsud také není nic vidět. Navíc vítr je tady ještě silnější a doslova mnou smýká, takže se raději rychle vracím dolů ke kamarádům.

    Dáváme si Antiskepsan, sestupujeme do sedla, vycházíme na vrch Hleďsebe a opět sestupujeme, tentokrát do sedla pod Malý Sněžník. Tady si v závětří dopřáváme vydatnou svačinku před nepříjemným výstupem. S plnými žaludky, což sice není ideální, ale hlad je sviňa, začínáme stoupat. Les řídne a my překvapeně zjišťujeme, že jsme ztratili hraniční kameny, které nám mají ukazovat cestu. Motáme se mezi stromy jak nudle v bandasce, dokud nenarážíme na stopy ve sněhu. Jdeme po nich a po několika změnách směru a průchodu hustníčkem se pět sněhuláků znovu objevuje na správné cestě. Toto nám potvrzuje i skialpinista, který nám sděluje, že na Malý Sněžník je to jen 300 metrů. Máme si zajít na vrchol, na kterém je betonový pylon a který chlapík dlouho hledal, ale nakonec našel. Nu dobrá, když ho našel on, my ho najdem taky! No jo, jenže vrchol Malého Sněžníku je široká placka bez nějaké dominantní vyvýšeniny. Navíc tolik stop od lyží nebylo ani v Krkonoších, když financové hlídali „Krakonoše“, aby nepašoval „Vratislavskou“. Nakonec Křeček nalézá asi půlmetrový patník, který zřejmě bude ten veliký betonový pylon.

    Teď už zbývá jen sestoupit na chatu. Jde jen o to kudy, protože po hranici už se nejde a značka je kdovíkde. Každý má na to jiný názor a pevně trvá na svém směru. Vytahuji teda GPS a určuji směr, který se neshoduje s žádným z názorů :o) Chvíli mi trvá, než přesvědčím i ty nejzarytější odpůrce, ale nakonec všichni společně sestupujem. Prudce klesáme a když už se téměř schyluje k fyzickému násilí vůči mé osobě, veškeré vášně uklidňuje turistická značka na stromě. Nutno dodat, že jsem si v určitých chvílích také nebyl stoprocentně jist, zda jdeme dobře :o) Dnešní pochod zakončujeme půlhodinovým úsekem po rovince, na jehož konci se z mlhy vylupuje toužebně očekávané Schronisko Na Sniežniku.

    Ubytování klaplo za zhruba 220 Kč, ovšem další ceny nás nemile překvapily. Už tak drahé občerstvení se díky placení v korunách a „výhodnému“ kurzu ještě prodražilo. Výsledek? Pivko za 50 Kč, svařák 70 Kč, čaj 40 Kč, atd. Já, protože jsem byl hladový, jsem zavzpomínal na dávný volejbalový turnaj v Polsku a dal jsem si znova Bigos. To byla panečku mňamka. Načatý večer jsme zakončili v extrovce na gauči a posléze v pokoji, kde jsme dorazili rumík a víno.

    Ráno je stále hnusně. Ovšem nedá se nic dělat, takže vyrážíme na první a zároveň i poslední dnešní stoupání. Neuplyne ani půlhodina a my už stojíme na Králickém Sněžníku. Fouká a je mlha, takže se na vrcholu moc nezdržujeme a scházíme k prameni Moravy. I když je tady kopa sněhu, tak k vyvěrajícímu prameni se dá dostat. Neváháme a ochutnáváme a protože jsme hamouni, tak nabíráme i do lahví. O pár set metrů dál se znova zastavujeme u sošky slona. Je moc pěkně namrzlý, takže vypadá spíš jako mamut :o)

    Stojíme na rozcestí Franciska. Včera jsme uvažovali, že bychom si trasu prodloužili kolem bunkrů a přes Babuši sešli po sjezdovce dolů přímo k autu. Náš výlet by to však prodloužilo o několik hodin a vzhledem k puchýřům na nohou obou žen a k nulovým výhledům to kašleme a scházíme po žluté kolem chaty Horské služby na Sněžnou chatu. V létě tady Šurda použil kadibudku, my tu však teď pouze svačíme a protože od chaty vede přímo dolů cesta jako stvořená pro sněžnice, s radostí ji využíváme. Po fajném sestupu a čtvrthodině chůze po pohodlné vozové cestě se opět napojujeme na žlutou. K autu to máme asi 8 kilometrů, ale cesta už vede jenom z kopce nebo po rovině. Bohužel je to naprosto nekonečný úsek, který mě naprosto dojebal. Ke konci už se mi plantaly nohy a toužebně jsem očekával záchytné parkoviště v Horní Moravě.

    Konečně jsme tady, takže sundáváme sněžnice, přivazujeme je na batohy a už nás čeká jen kilometr a půl po asfaltu. Cestou hodnotíme sjezdovky, které vypadají velmi dobře, ale bohužel je to tady od nás trochu z ruky. Sníh za ten den a půl, co jsme tu nebyli, viditelně slezl. V sobotu ráno byla ještě většina luk bílá, teď už jsou bílé pouze sjezdovky a celé to vypadá poněkud legračně. Docela utrmácení přicházíme k autu a protože je čas oběda, přesouváme se do místní hospůdky. Stejný nápad však měla většina lyžařů, takže je komplet plno. Nás to však od úmyslu pojíst neodradí, proto se přesouváme do Červeného Potoka, kde konečně ukájíme své chutě. Cesta domů probíhá neobyčejně v klidu, páč na nás s razancí svou vlastní dopadla únava.

    Do soutěže Obejdi planetu si připisujeme 27 km.

    Účastníci: Kuba, Barča, Jiřik, Křeček, Bařča

    designed and copyright by Bařinec, created by Tomaszewskij, commander Mukcz