Oficiální web neoficiálně sdružených KOMAROVJAKŮ
  • Novinky
  • O nás
  • Kontakty
  • Akce
  • Obejdi planetu
  • Diskuse
  • Fotogalerie
  • Odkazy
  • Kalendář akcí
  • Malá Fatra na sněžnicích 20. – 22. 2. 2011

    Původně nás mělo jet více, ale díky změně termínu, Sporttour, případně neudělení dovolené, zůstáváme jen sami dva s Bařincem. Není to sice ideální počet, ale termín už měnit nechceme, a tak se s tím musíme smířit. No, alespoň vyvětráme Tomíkovy trekové hůlky :o)

    Neděle 20. 2. 2011

    První zážitky se objevují již v sobotu večer, když zjišťujeme, že jsme se zapomněli pojistit. Díky všemocnému internetu zdárně řešíme i tento problém, takže se můžeme již bez emocí sbalit a jít brzo spát.

    Je neděle, půl čtvrté ráno a můj mozek není schopen předat tělu informaci, že by mělo vstávat. Po několika výhružkách mé ženy a hlavně díky rozsvícení světla v ložnici, se však přece jenom hrabu z postele. Nabalíme svačiny, naplníme termosky a ve čtvrt na pět odcházíme. Před bytovkama potkáváme dva výrostky evidentně se vracející z akce. Koukají docela pobaveně na naše velké batohy a sněžnice, leč nevěnujeme jim pozornost, protože vlak nečeká.

    Po docela únavné cestě osobákama a přestupech v Českém Těšíně a Čadci se v osm objevujeme v Žilině. Máme téměř hodinu čas, proto se vydáváme na lov kešek. V neděli ráno je všude liduprázdno a potkáváme jen pár lidí, takže ideální stav. Bohužel nic netrvá věčně a akorát když schováváme kešku zpět do úkrytu, zastavuje u nás policejní auto. „Čo tu robítě?“ „Hrajem jen takovou hru.“ „Akou hru?“ „Geocaching, hledáme kešky.“ „Čo hľadátě?“ „Hledáme kešky.“ „Ehm kešky? No dobrá, móžetě pokračovat.“ A s naprosto nechápavými výrazy odjíždí. S úsměvem na rtech se přesunujeme na autobusák a odjíždíme do Štefanové.

    Cestou koukáme po okolí a znervózňuje nás absolutní nepřítomnost sněhu, výjimku tvoří pouze vrcholky kopců, na kterých leží slabý bílý poprašek. Blížíme se do Terchové a nedočkavě vyhlížíme hory, bohužel vrcholové partie jsou v mlze, takže z výhledů nebude zřejmě nic. Míjíme velkou plechovou sochu Jánošíka, projíždíme tiesňavy a konečně vystupujeme ve Štefanové. Sněhu je zde poskrovnu, ovšem zimní podmínky vynahrazuje nepříjemný mráz. Moc se nezdržujeme, smutně koukáme na hnusné počasí a po zledovatělé cestě začínáme stoupat do sedla Medziholie.

    Za posledními domky ještě na chvíli stojíme, protože snídáme tousty a rozděláváme hůlky. Také se závistí pozorujeme borce s mačkama, neboť ty by se nám moc hodily. Chodník je samý led a kamení, to vše zrádně ukryté pod sněhovým popraškem. Pomalu stoupáme, často kloužeme a několikrát bolestivě padáme. Po hodině a půl jsme doklopýtali do sedla Medziholie mezi Velkým Rozsutcem a Stohem, ovšem kvůli mlze nevidíme ani jeden z vrcholů. Sněhu je už dost, takže nasazujeme sněžnice a stoupáme šíleným kopcem na Stoh. V husté mlze postupujeme od tyče k tyči a najednou zjišťujeme, že jsme na vrcholu. Chceme se alespoň vyfotit, jenže baterky ve foťáku jsou díky mrazu kaput. Mrzne opravdu pěkně a jediné štěstí je, že nefouká. Není proč se na Stohu déle zdržovat a my ještě šílenějším kopcem sestupujeme do Stohového sedla. Tady se jen zahříváme čajem, svačíme tatranku a raději jdeme dál, protože cesta je ještě dlouhá.

    Po hřebeni se dostáváme na Poludňový grúň. Snažíme se zde najít kešku, ale i když jsem odhrabal minimálně kubík sněhu, tak jediným výsledkem jsou mokré rukavice. Chuť si spravujeme obědem ve formě nivy, uheráku, sýru, papriky a horkého čaje. Bařinec je nějaká nachcípaná, proto ji beru nějaké věci z batohu a s plnými žaludky míříme k vytoužené chatě pod Chlebom. Stoupáme po hřebeni a nejde se dobře, protože chůze se sněžnicemi po šikmé ploše je dost nepříjemná. Po obou stranách jsou prudké srázy končící kdesi v mlze a je fakt škoda, že není nic vidět. Sedlo V Stenách nás vítá trošku lepší viditelností. Jsme už docela unavení a to nás ještě čeká výstup na Chleb. Přelézáme další vrchol a konečně se začínáme drápat na Chleb. Vědomí, že je to poslední dnešní stoupání nám dodává sil, takže za chvíli jsme nahoře. Ještě kousek postupujeme po hřebeni a pak začínáme sestupovat. Na velmi sympatickou chatu pod Chlebom dorážíme zároveň se setměním ve třičtvrtě na šest.

    Čepované pivko za 1 euro a i další ceny více než příznivé. Jaká to příjemná změna proti Schronisku pod Snieznikem. Po nutném doplnění tekutin se jdeme zabydlet do šestilůžkového pokoje, v kterém jsme sami. Než se stačíme vybalit, tak je chata nečekaně plná. Těžko říct odkud se vzali, ale dorazilo asi 15 lidí. Vytahují kytary a my s nelibostí zjišťujeme, že Mekyband má na Slovensku konkurenci. Zvláštní je, že ač jsou Slováci, tak zpívají pouze české písničky. Chvíli s nimi sedíme, ale jsme utahaní, proto se raději chumláme do spacáků a spokojeně usínáme.

    Pondělí 21. 2. 2011

    Ráno není po muzikantech ani stopy, protože odešli ještě v noci. Druhá změna je za oknem, neboť obloha je jako vymetená. Nemůžeme tomu ani věřit, ale je to tak. Rychle se balíme a jdeme posnídat ven. Je sice slušný mráz, ale nebe je bez jediného mráčku a slunce příjemně hřeje. Platíme útratu, nasazujeme sněžnice a začínáme stoupat do Snilovského sedla.

    V sedle se vysvlékáme a konečně se můžeme pokochat výhledy. Je to paráda, ale mohutný Velký Kriváň nás vábí k výstupu. S radostí mu podléháme a ještě plní sil téměř vybíháme na vrchol. Nejvyšší vrchol Malé Fatry vysoký 1709 metrů je pokořen a my až teď vidíme, kde jsme včera byli. V dálce jsou vidět Rozsutce, ohromná homole Stohu a celý hřeben až na Chleb. Zároveň vidíme i naši dnešní trasu, které dominuje Malý Kriváň a hrozivě vypadající Biele skaly. Fotíme a fotíme a užíváme si výhledy. Spolu s námi se na vrcholu objevuje i několik skialpinistů a od konečné lanovky stoupá několik dalších lidí. Je absolutní bezvětří, sluníčko svítí, ale mrzne až praští. Proto se pořádně oblékáme, začínáme sestupovat a přes Pekelník se dostáváme do sedla Bublen.

    foto

    Na Velkém Kriváni

    Zde končí tyčové značení, ale viditelnost je dobrá, takže s orientací by neměly být problémy. Pokračujeme dál ve vyšlapaných stopách, vysvlékáme se a začínáme stoupat po místy dosti exponovaném hřebeni. Zvláště severní svah budí respekt, protože je plný skal a z hlubokého údolí stoupá mlha. Pomalu procházíme úseky, které nejsou zrovna široké a docela si oddychneme, když staneme na Malém Kriváni. Spolu s námi je zde ještě jeden skialpinista, kterého jsme viděli stoupat z JV strany. Obědváme, zahříváme se čajem a užíváme si nádherně mrazivou krajinu.

    Bohužel se začíná kazit počasí, protože Suchý, kde budeme odbočovat z hřebene, je zahalen v mracích. Raději se balíme a klesáme do sedla Priehyb, kde se ocitáme v již dobře známé mlze. Pokračujeme přes Stratenec, kde se nám překvapivě daří nalézt kešku, až do sedla Vráta, kde začíná výstup na Biele skaly. Sundáváme sněžnice, připínáme je na batohy a začínáme se opatrně šplhat nahoru. Často sjíždíme po zledovatělém svahu dolů, zadrháváme se o kosodřevinu, ale na druhou stranu nebýt kosodřeviny, která nám je oporou, tak se tam plahočíme ještě teď. Místy nám naštěstí výstup usnadňují také schody vysekané lidmi s mačkami, takže za chvíli jsme u vrcholové cedulky. Vyšlapaná pěšinka klesá dolů, pak zase nahoru, kroutí se kolem skal, prochází kosodřevinou a protože není nic moc vidět, tak se jí držíme jak klíště. Troufám si říct, že být tady půl metru čerstvého sněhu a podobná viditelnost, tak Biele skaly neprojdem.

    Konečně jsme na Suchém. Dáváme si pauzu, loučíme se s hlavním hřebenem a těšíme se, že budeme už jen klesat. Bohužel nebudeme. Bez problémů sice scházíme krpálem dolů do sedla pod Suchým, ale pak nechtěně opouštíme zelenou značku a jdeme po vyšlapané pěšince. Ta nás přivádí na kopec Kľačianska Magura, odkud naštěstí klesá na chatu, kam míříme. Cestou narážíme na teploměr a díry, které někdo vykopal, aby změřil výšku sněhu. Naměřené údaje? 90 cm sněhu a -12°C.

    Na chatě pod Kľačianskou Magurou jsme jediní nocležníci. Jdeme se v klidu osprchovat, vybalit a pak si dáváme zasloužené jídlo a pivko. Kuchař je sice podivín, protože se nás asi pětkrát ptá, co si dáme a když si vybereme, tak nám nabídne něco jiného, ale nakonec dostáváme „Magurské soté“, s kterým jsme spokojeni.

    Pondělí 21. 2. 2011

    Ráno se nám objasňuje původ děr a teploměru. Dovídáme se, že nějaký nadšenec z Martina chodí téměř každý den z údolí až na Suchý a cestou měří teplotu a výšku sněhu. Tomu tedy říkám koníček.

    Docela brzy snídáme, loučíme se a vyrážíme do údolí na vlak odjíždějící v půl jedenácté. Máme raději časovou rezervu, protože musíme sestoupit více než 700 výškových metrů a také na nás čeká pár kešek. Pěšina klesá dost prudce, sníh mizí a v lese je samý led, takže se párkrát slušně vyválíme. V místech, kde jsou staré a dnes už nefunkční sjezdovky je jakž takž vidět do údolí, ale na nějaké kochání nemáme náladu. Máme totiž co dělat sami se sebou, abychom po namrzlé trávě nesjeli až dolů.

    Po několika pádech a dvou keškách konečně vycházíme z lesa a po louce přicházíme do Turčianských Kľačan. Odsud sice jede bus do Vrútek, my však míříme na nádraží Vrútky nákladná stanica, které by mělo být někde za řekou. Bez problémů nacházíme most přes rameno Váhu, pak i přes samotný Váh a noříme se do změti nádražních budov. Přecházíme řadu kolejí, procházíme kolem točny lokomotiv, až se dostáváme k hlavní trati. Nejsme si sice jistí, jestli jsme na dobrém místě, protože zde není žádná cedule, ale vypadá to pravděpodobně. Dle z domu zjištěného spojení máme 10 minut čas, proto rychle odbíhám pro kešku a pak už netrpělivě vyhlížíme vlak. S malým zpožděním se na obzoru objevuje železný oř, který nám naštěstí zastavuje a my se můžeme vydat na cestu domů.

    Do soutěže Obejdi planetu si připisujeme 33 km.

    Účast: Bařinec, Jiřina

    Fotogalerie na rajčeti

    designed and copyright by Bařinec, created by Tomaszewskij, commander Mukcz